Když tomu dám energii, dopadne to dobře

(rozhovor s Jaroslavem Sládečkem)

Jak vzniká první nápad?

Moc bych si přála, aby na mě nápad vždy sestoupil odněkud shora, jenže architektura je natolik komplexní obor, že bez znalosti souvislostí může ten správný nápad přijít jen těžko.

Každý architekt má touhu vytvářet interiéry a domy, které budou moderní a současné, i když zároveň musí respektovat to staré. Má-li tomu výsledek odpovídat, musí vše vycházet z toho, co se ve společnosti děje. Na výsledek má pak vliv celá řada faktorů – investor, místo, doba, ve které žijeme, čas, po který je možné se projektu věnovat, normy, úřady nebo hmota – tedy to, co je vůbec možné vytvořit. Roli hrají jak znalosti materiálů, tak i to, co člověk čte, co jej osloví z oblasti vědy, jaké potká lidi.

Moc ráda se setkávám s lidmi, kteří vytvářejí zajímavé věci.

Souhlasíš s tím, že se z jakékoli práce časem stane rutina?

Mě moje práce pořád baví. Samozřejmě, že mě to někdy štve a jsem unavená, ale důležité je pořád vidět cíl a vědět, proč to dělám. Cítit vnitřní přesvědčení.

Pro mě je důležité, abych byla sama spokojená s tím, co navrhuji a co vytvářím. To je nejspíš to, co mě žene vpřed.

Když řeším zadaný prostor, nejdřív si pragmaticky najdu logickou cestu, která se dá dobře popsat a k tomu přidávám další možnosti, materiály, vztahy, správné měřítko, lidi, jejich dovednost, ... . Baví mě to vše dávat dohromady a vnitřně jít za nějakou vizí, kam to chci posunout, dotáhnout, co tím chci říct, co si chci vyzkoušet.

Nápad je hotový, když jej dokážeš jednoduše popsat, pojmenovat.

Je k tomu potřeba hodně energie, aby se člověk nedostal do stereotypu a dokázal neustále objevovat?

Podle mě je to otázkou vnitřní kázně. Dokázat si po prvním nápadu říct, že bych se na to měla podívat ještě jinak. Udělat to jinak než minule. Něco přidat.

Děláš raději víc variant, nebo hledáš jedno nejlepší řešení?

Nemá cenu vytvářet deset variant jedné věci. Co by si s tím klient počal? On příchází, protože ode mě očekává názor. K cíli se postupně dostáváme až po několika setkáních, kdy si spolu o projektu povídáme. Já předložím svůj názor a on na něj reaguje. Společně tak najdeme řešení, se kterým je možné se ztotožnit.

Klient

Jsi radši když je Tvůj klient spoluhráč nebo protihráč?

To je jedno, hlavně to musí být zábavné. I nesouhlas může pomoci posunu vpřed. Pokud je klient dobrý partner do diskuse, nutí mě tvořit skvělé věci.

Můžeš říct nějaký konktrétní příklad?

Například dnes jsem byla ve Slivenci v lomu. Vzorky Sliveneckého mramoru se mi nikdy moc nelíbily, ale klient řekl, že jej chce použít. Jela jsem tedy do toho lomu a strávila tam dvě hodiny. Jsem teď plná energie, protože už vím, co s tím mám dělat, aby to vypadalo dobře.

Čím toho dosáhneš?

Využiji jiné vlastnosti toho materiálu, než které se na něm dosud nejvíc cenily. Je zažité, že nejhezčí je vyleštěný, což zvýrazňuje jeho barvu. Mě naopak oslovilo, jak vypadá v surové podobě, nebo když se vyleští jen některé části.

Postup

Jaké máš oblíbené materiály nebo postupy?

Myslím si, že umím poměrně dobře dvě věci – vymyslet dobrou dispozici a namíchat materiály. To první je díky tomu, že mám „nakoukaných a nachozených“ spoustu prostorů a pocity z nich si pamatuji. To se nedá vyčíst z žádné knihy, musí se to zažít.

Pokud jde o materiály, vždy mě bavilo je zkoumat a chodit do dílen a poznávat, jak se s nimi zachází. Pokud člověk neví, co ten který materiál dokáže, nedovede jej správně použít. Za tu řadu let už jsme se obklopili partou lidí, která dovede materiály používat tak, jak chceme my. To je kvalita, kterou mají naši klienti rádi. Dobrý řemeslník se podílí na úspěchu realizace velkou měrou. Spousta mladých lidí dnes podceňuje řemesla. Jednou nám to bude moc chybět, až nikdo nebude umět ručně nic moc udělat.

Kterou část v celém procesu návrhu máš nejraději?

Mám rádá celý proces průběhu projektu. Podmínku úspěchu vidím především v souladu mezi architektem, investorem a realizační firmou. Závěrečné dodekorování interiéru si nakonec dělám sama.

Co takové dekorování obnáší?

Chodím po bytě a rozmisťuji veškeré doplňky - vázy, knihy, příbory, skleničky, obaly na kapesníky, ovladače – tam, kde jsem si je celou dobu představovala. To je ta finální tečka, která je pro mě odpočinkem, kdy si daný interiér mohu zároveň zažít a poučit se z něj.

Míváš někdy obavy, zda se výsledek povede?

Když do toho vložím dost energie, dopadne to dobře. I složité vztahy a ztížené podmínky se dají překonat, jen je do toho nutné vložit tu energii a čas. Ale čím jsem starší, tím víc si svého času vážím a nechci jej utrácet zbytečně.

Veřejnost

Na někoho působí vaše interiéry až příliš divokým dojmem, zvlášť ty starší.

Když jsme byli mladí, v době po revoluci tu nic nebylo. Bydlela jsem v panelákovém bytě s jednou nábytkovou stěnou. To si dnešní generace nedovede představit. Tehdy jsem byla nadšená z každé krásné lampičky nebo židle, kterou jsem mohla vidět naživo, což jistě ovlivnilo i naše počátky. Dnes už jsem umírněnější a víc hledám podstatu, proč chci daný tvar použít. Nicméně mě stále baví dávat tvary, materiály a barvy do různých, někdy i téměř neslučitelných kombinací.

Záleží Ti na tom, aby se vaše práce líbily veřejnosti?

Ano. Proč by se jim neměly líbit?

Protože názor veřejnosti nezaručuje, že je to na vysoké úrovni.

Velice málo lidí se cítí dobře v bílém interiéru s jednou zářivkou. Touto cestou jít nechci. Musíme zacházet s emocemi, které jsou přijatelné pro větší počet lidí. Při tvorbě restaurací a hotelů je to důležité hledisko. Dokážeme oslovit široké publikum a přitom vytvořit kvalitní interiér. Příkladem jsou kavárny Emporio nebo Zahrada v opeře. Bylo to navrhováno pro širokou veřejnost a vůbec se za to nestydím. Není nutné si dokazovat nejaké extrémy. Je potřeba dělat věci pro širší publikum, které budou dobré. Možná kvůli tomu nedostaneme cenu za design, ale víc lidí se bude cítit o trochu líp.

Počítače

Jaký máš názor na počítačem generované tvary?

Baví mě to, ale stejně za tím vždycky musí být myšlenka. Bez ní je to jen nějaký vygenerovaný tvar.

Výraznou pomocí jsou pro mě vizualizace, protože díky nim jsou klienti ochotni schvalovat daleko odvážnější projekty. Pro mě je to nebezpečné v tom, že jakmile to vidí, mají pocit, že už to stojí, že na procesu stavby nic není, přitom je to to nejdůležitější, je to stejně důležité jako návrh.

A není nebezpečí v tom, že když se vytvoří vizualizace, tak pak už výsledek tolik nepřekvapí?

Překvapí. Ale mám i mnoho klientů, kteří vizualizace vůbec nechtějí. Chtějí se dotknout materiálů, chtějí se bavit o pocitech, jaké by tam chtěli zažívat. Co se týká prostoru, věří mi a neřeší to se mnou. Řeší tu vizi, což je zajímavé a dobré. Vizualizace potlačují pocity. Proto bych chtěla dosáhnout toho, aby vizualizace vypadaly jako kresby. Protože kresba dovede zvýraznit podstatné, kdežto plošně vyrenderovaná vizualizace, kde je vše dokonalé, znesnadňuje vysledování myšlenky.

Ekologie

Trvalá udržitelnost a ekologie jsou často zmiňovaná témata současnosti. Je dobře, že se tolik rozmáhá touha žít zeleně?

Určitě je to dobře. Myslím, že tím, že jsme si to jako lidstvo uvědomili, došlo k výraznému předefinování řady postojů. Vede to následně i k novému tvarování.

Rozdíl mezi tradiční a moderní udržitelnou architekturou je v užití technologií a míře pohodlí, která je od ní požadována. Architektura dnes směřuje více k hledání neviditelné krásy a uměřenosti. Nazvala bych to "environmentálním funkcionalismem", který bude mít blízko k přírodě. Důležitější je dokázat s architekturou žít a dobře se v ní cítit, ne se na ni jen dívat.

(Praha, únor 2017)